Pelomedusa subrufa

Chov Tereky africké

Tereka africká – Pelomedusa subrufa

popsal Lacepède v roce 1788

Popis druhu

Hnědý až olivový karapax je oválný, široký a poměrně dorsálně zploštělý; nejvíce jedinců má karapax dlouhý pod 20 cm, ale Loveridge (1941) popsal Jihoafrického samce 32,5 cm dlouhého. Karapax může být hladký nebo jemně zoubkovaný v zadní části krunýře, a může mít jen zcela nepatrný kýl na druhém až čtvrtém vertebrálním štítku.

První vertebrál je šitší než delší a větší než pátý. Čtvrtý je také širší než delší. Nadkrční štítek chybí.

Plastron je obvykle žlutý až krémové barvy, ale může být hnědavý nebo mít tmavé švy. V přední části je širší, ale úzký s hlubokým vrubem v zadní části. Na rozdíl od všech terek rodu Pelusios nemá tereka Pelomedusa subrufa pohyblivou přední část plastronu a nemůže se tak uzavřít do krunýře.

Plastrální vzorec obvykle je: hum > fem > intergul > an > abd > gul > pect.

Žlutý až hnědý most je dobře rozvinutý, ale poněkud úzký. Na něm jsou malé mesoplastrální kůstky klínovitého tvaru mezi hyo- a hypoplastrálními kůstkami. Břišní (ventrální) okrajové štítky jsou obvykle jednobarevné žluté, ale u jedné ráce jsou tmavé trojúhelníky podél švů.

Hlava je hnědá až olivová (na horní části – dorsálně, a mohou na ní být tmavé nebo světlé skvrnky. Laterálně (na straně) přechází ve žlutou až krémovou v úrovni dorsálního okraje tympana. Spodní strana je jednobarevná žlutá až krémová a na bradě jsou dva vousky.

Na horní straně jsou dva supraorbitální štítky oddělené podélným švem. Ty jsou následovány velkým frontálním (čelním) štítkem po straně ohraničené dvěma temporálními (spánkovými) štítky.

Krk, končetiny a ocas jsou šedohnědé až olivové dorsálně nebo na přední části, ale žlutavé ventrálně nebo v zadní části. Prsty opatřené plovací blánou jsou vyrovnané pouze na dvou článcích.

Stock (1972), Kiester a Childress (v Gormanovi, 1973), a Killebrew (1975) popsali karyotyp 2n = 34 u Pelomedusy, ale Bull a Legler (1980) to popsali jako 2n = 36 s 5 páry macrochromozómů a 13 páry microchromozónů.

Dospělí samci mají konkávní plastron s úzkou zadní částí a delší a silnější ocas. Samice mají poněkud širší karapax, rovný plastron a krátký ocas. Rödel a Grabow (1995) sledovali samce z Pobřeží slonoviny s červeně tečkovanými téměř bílými hlavami, kteří jim vnukli možnost křížení zabarvení.

Foto: Hynek Prokop

Rozšíření

Pelomedusa subrufa obývá subtropickou a tropickou Afriku od Eritreje a Etiopie, jihu Saudské arábie, Jemenu a Sudánu západním směrem do Ghany, Senegalu, Mali, Nigérie a Kamerunu, a jižním směrem k Mysu Provinces v Jihoafrické republice. Také je známa z mnoha lokalit na Madagaskaru (viz mapa). Nebyla zatím nalezena v některých zemích Guinejského zálivu, i když její výskyt se dá předpokládat.

Geografické variace

Rod Pelomedusa je tvořen pouze jedním druhem, který se dále člení na tři poddruhy:

Nominátní ráce – jižní poddruh: Pelomedusa subrufa subrufa (Lacepède, 1788) má prsní (pectorální) štítek spojený ve středové linii plastronu a plastron je obvykle světlý (žlutý).

Vyskytuje se od Somálska a Sudánu západně do Ghany a jižním směrem na Mys Afriky a na Madagaskaru.

Viz foto plastronu semiadultní samice a foto plastronu juvenilní samičky. Na obrázcích je velmi dobře vidět, jak jsou pectorální štítky ve středové linii široce spojené.

Severní poddruh: Pelomedusa subrufa olivacea (Schweigger, 1812) je více severnější ráce, pás výskytu se táhne od Etiopie a Sudánu západním směrem do Senegalu, Pobřeží slonoviny, Nigeria a Kamerunu. Vyskytuje se také v Saudské arábii a Jemenu.

Její pectorální štítek je široce oddělený a plastron je obvykle tmavý (rezavohnědý), ale barva nemůže jednoznačně sloužit jako rozlišovací znak mezi poddruhy.

Viz foto plastronu dospělého samce, foto plastronu tří juvenilních samiček, které jsem mohl vyfotografovat: č.1, č.2 a č.3.

Na obrázcích je velmi dobře vidět, jak jsou u samce pectorání štítky velmi široce oddělené a tvoří jen malé trojúhelníčky po stranách a jak jsou u všech mláďat pectorální štítky téměř ke středové linii, ale nejsou spojené.

Třetí poddruh Pelomedusa subrufa nigra (Gray, 1863) je nacházena pouze v Jihoafrické republice, od Kwazalu-Natal, Free State a Východníhp mysu k linii spojení Kuruman, Kimberly, Graaf Reinet a Grahamstown (Bour, 1986).

Její pectorální štítek se spojuje ve středové linii černého až tmavě hnědého plastronu, a má tmavé trojúhelníčky na spodní straně marginálních štítků a tmavé přerušované čáry na ventrálním povrchu hlavy.

(Fotografii poddruhu P. s. nigra bohužel nemám k dispozici, neboť z Jihoafrické republiky je přísný zákaz vývozu všech želv – nejenom těch zařazených do příloh CITESu – a v Evropě tak zřejmě není jediné zvíře tohoto poddruhu.)

Široká pásma intergradací bývají tam, kde se střetávají ráce.

Poddruhy P. s. olivacea and P. s. nigra byly přivedeny k životu na základě nízkého počtu charakteristických znaků. Gasperetti (v Gasperetti et al., 1993) prozkoumal rozsáhlou sérii muzeálních typů a usoudil, že tyto znaky nejsou důsledně po celou řadu výskytu. Možná je v současné době nejlepší považovat Pelomedusa subrufa za variabilní monotypický druh, čekající na revyhodnocení diagnosticky znaků běžně rozpoznatelných poddruhů.

Foto: Hynek Prokop

Lokality výskytu

Pelomedusa subrufa je semi-akvatická želva žijící často v dočasných mokřinách, zátokách a deštných dírách v otevřené krajině Afriky obvykle jižně od Saharské pouště. Zřídka je nacházena v hustě zarostlých lesních plochách, ale je známo, že obývá o přímořského pobřeží k vysoko položeným savanám ve výšce 3100 m. Velká populace někdy obývá deštné kaluže užívané jako zavlažovací díry pro africké kopytnatce.

Požadavky na biotop, které má Pelomedusa subrufa, jsou podle všeho příliš suché pro tereky rodu Pelusios, a z toho důvodu je tento druh rozšířen oproti terekám rodu Pelusios na mnohem větším území Afriky. Když dočasné louže vyschnou, Pelomedusa se zahrabe v bahně na dně až do dalšího obodobí dešťů. Loveridge (1941) popsal, že jedinci z Jihoafrické republiky mohou hybernovat mimo vodu v měkké půdě nebo pod listy od května do srpna.

Všichni moji chovanci se celoročně zdržují ve vodě a na souš vylézají jen výjimečně. Nicméně od několika dalších chovatelů vím, že se některá jejich zvířata zahrabávají hluboko do substrátu a setrvávají tam i několik měsíců, přestože v chovném zařízení je stále dostatečné množství vody.

Údaje o chování a rozmnožování

Námluvy a páření bývají na jaře. Samci sledují samice s natáhnutou hlavou a krkem, často se svým čumákem dotýkají jejího zadku a kloaky. Když je nepřístupná, samec často chňapne její ocas a zadní končetiny. Pak jí vyleze na karapax a zahákne se drápy na všech čtyřech za její marginální štítky. Jeho hlava a krk jsou pak protáhnuty před ni, směřují dolů a pohupuje se zpět a vpřed před její hlavou, zatímco vytlačuje proud vody skrze své nozdry (Ernst, 1981a). Nakonec je spáření hotovo.

Samice kladou přibližně od 5 do 30 vajíček s vápenitou pružnou skořápkou. Jejich vývoj probíhá v závislosti na teplotě různě dlouho, v průměru však asi dva až tři měsíce.

Hnízdo dělají v pozdním jaru nebo na začátku léta. Hnízdo má tvar baňky a je přibližně 10 – 17 cm hluboké.

V Národním parku Comoé v Pobřeží slonoviny Rödel (1997) sledoval samici P.s.olivacea putující nejméně kilometr od jejich blízké lokality k hnízdu vedle plošiny , kde vejce byla uložena ve velmi kamenitém místě. Mláďata musela vyšplhat několik metrů skály k nějakým malým kalužím vody, kde potrava byla kriticky limitovaná.

Několikatýdenní maličká mláďata jsou nacházena i jen v mělkých loužích. Viděl jsem mláďátka P.s.subrufa dovezená ze střední Tanzanie, která byla nalezena v kalužích ne větších než jeden metr. Tato mláďata byla dále zajímavá svým zbarvením, protože karapax měla téměř zelený a plastron šedozelený.

V přírodě se živí živočišnou potravou, hlavně plži, rybami, korýši atd., ale nepohrdne ani rostlinami, které spíše jen tak okusuje.

Chov

Pelomedusa subrufa je jednou z nejhojnějších afrických akvatických želv a je také nejčastěji do Evropy dovážena (Zejména z Toga). Není příliš složité tuto želvu získat od různých obchodníků se zvířaty, což má však za následek to, že není zřejmé místo původu, a při rozšíření P.subrufa téměř po celé Africe to znamená, že nikdy nevytvoříte zcela identické podmínky, jako měla želva ve své domovině. Jako plus pro tuto želvu však působí její ohromná přizpůsobivost, tak ji k běžnému životu zcela postačí průměrné podmínky pro chov vodních želv. Neznalost země původu a přizpůsobení konkrétním podmínkám však může mít za následek komplikace při rozmnožování.

V současní době chovám čtyři Pelomedusa subrufa olivacea (dospělého samce, semiadultní samici a dvě odrostá mláďata-samičky) a jednu semiadultní samici Pelomedusa subrufa subrufa a marně k ní sháním samce. Své chovance jsem získal ze dvou zdrojů. Od neznámého chovatele jsem v září 2001 získal trio polodospělých, samce a dvě samice obou poddruhů. A v listopadu 2001 jsem ze zásilky (pravděpodobně z Toga) získal dvě mláďátka. Všechny želvy naprosto bezproblémově přijímají potravu a rychle v mé péči začaly přirůstat, což je velmi dobře vidět na některých fotografiích.

· Dospělý samec P. s. olivacea vážil v září 2001 při koupi 49,0 dkg, v únoru 2002 vážil 59,0 dkg a v červenci 2002 vážil 65,0 dkg.

· Samice P. s. olivacea vážila v září 2001 32,0 dkg, v únoru 2002 vážila 41,0 dkg a v červenci 2002 vážila 42,0 dkg.

· Samice P. s. subrufa vážila v září 2001 32,0 dkg, v únoru 2002 vážila 42,0 dkg a v červenci 2002 vážila 54,0 dkg.

· Jedna juvenilní samička P. s. olivacea vážila v listopadu 2001 15,0 dkg, v únoru 2002 vážila 19,0 dkg a v červenci 2002 vážila 24,2 dkg.

· Druhá juvenilní samička P. s. olivacea vážila v listopadu 2001 16,0 dkg, v únoru 2002 vážila 24,0 dkg a v červenci 2002 vážila 30,0 dkg.

Všechny moje tereky Pelomedusa subrufa i velká většina ostatních zvířat tohoto druhu, která jsem viděl, mají tendence k vytváření velkých tukových zásob (na mnohých fotografiích jsou velmi dobře viděl „faldíky“), které zřejmě souvisejí se schopností želv bez problémů přečkat i poměrně dlouhá období bez vody zahrabané jenom v bahně.

Větší zvířata chovám v akvateráriu 110,0 x 55,0 x 50,0 cm společně s Pelusios castaneus, Pelusios niger, a menší chovám v akvateráriu 100,0 x 40,0 x 40,0 cm společně s menšími Pelusios castaneus.

Přibližně ve výšce 20 cm, resp. 14 cm je vlepena plošina asi 55,0 x 55,0 cm, resp. 40,0 x 35 cm. Výška vody je okolo 18 cm (což je cca 100 l vody), resp. 13 cm (což je cca 50 l). V akváriu používám vodní filtr a topné tělísko nastavené po celou dobu chovu cca na 22° - 26° C. Na dně je hrubý štěrkovitý písek, který je rovněž v několikacentimetrové tloušťce na plošině. Želvy převážně chodí po dně, ale není pravdou, že by neuměly plavat.

Světlo mají v kombinaci denní se zářivkou umístěnou vně akvárií. V akvateráriu již nemám žádný další zdroj světla a tepla (žárovku).

Pelomedusa subrufa je téměř výhradně masožravá želva, proto krmeni sestává především z vepřového nebo hovězího srdce či jiného červeného masa, ryb nebo rybího masa, žížal. Do krmení občas přidávám Roboran pro exoty, strouhanou sépiovou kost (tu někdy pouze nakrájím na tenké plátky a dávám ji volně na hladinu, želvy ji potom i dlouhodobě okusují), občas doplňuji potravu přípravkem Combinal AD₃ nebo Combinal E (v dávce přibližně 1 kapka na 10 – 20 dkg živé váhy). Jen ojediněle okusují listy pampelišek nebo jinou nemasitou stravu. V poslední době častěji používám ke krmení směs výše uvedených potravin, rozemletou a zalitou v želatině. Směs želvy dobře přijímají a umožňuje to zvýšit podíl rostlinné složky a zabezpečit stálý přísun vitamínů a minerálních látek. Příležitostně krmím žížalami, plži, vodními šneky apod.

Přestože literatura uvádí, že v zahradních jezírkách je možné Tereku africkou chovat pouze ve skutečně teplých dnech, mám na svých chovancích ověřeno, že bez problémů snášejí noční pokles až k 10° C a s chutí přijímají potravu i při denní teplotě okolo 17° C.

Foto: Gerhard Schaffer

Odchov

Tento druh byl některými evropskými chovateli úspěšně rozmnožen (jmenovitě např. Gerhard Schaffer, viz foto dospělce s mláďětem a foto mláděte).

Foto: Gerhard Schaffer

Závěr

Na závěr bych chtěl všechny, kteří chovají nějakou tu tereku rodu Pelusios nebo i Pelomedusa, požádat zdali by se se mnou nezkontaktovali, abychom si vzájemně vyměňovali informace, popřípadě zvířata k dalšímu rozmnožování, protože bohužel těchto tolik zajímavých zvířat je v naší republice velmi málo.

HProkop@seznam.cz nebo Pelusios@seznam.cz.

HProkop@seznam.cz

Pelusios@seznam.cz

Další fotky Tereky africké (Pelomedusa subrufa)

Pohled na odrostlé mládě zpředu (P. s. olivacea pravděpodobně z Toga)

Foto: Hynek Prokop

Pohled na odrostlé mládě zboku (P. s. olivacea pravděpodobně z Toga)

Foto: Hynek Prokop

Pohled na odrostlé mládě zboku (P. s. olivacea pravděpodobně z Toga)

Foto: Hynek Prokop

Pohled na subadultní samičku zpředu (P. s. olivacea ze Senegalu)

Foto: Hynek Prokop

Pohled na subadultní samičku karapax (P. s. olivacea ze Senegalu)

Foto: Hynek Prokop

Pohled na subadultní samičku plastron (P. s. olivacea ze Senegalu)

Foto: Hynek Prokop

Další informace

o Terece africké (Pelomedusa subrufa) naleznete na těchto internetových adresách:

A Cupulatta (Galerie des Tortues)

Pelomedusa subrufa

Mimikry terek afrických

Ing. Hynek Prokop 2002

Všechna práva vyhrazena

Poslední aktualizace: 11.11.2002

Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto textů nebo obrázků nesmí být reprodukována, nikde jinde publikována, uchovávána v rešeršních systémech nebo přenášená jakýmkoliv způsobem včetně elektronického, mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu majitele autorských práv.

Texty nebo obrázky mohou být ze stránek stáhnuty pouze pro osobní a/nebo studijní potřebu.

All rights reserved. Those articles and pictures may not be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise without the prior permission of the copyright owner.